Vím, že nejsem normální.. vím, že nikdy nebudu..

Začalo to v mých třinácti. Na svou výšku 160cm jsem tehdy vážila 58kg. Měla jsem normální váhu, naopak jsem vždy vypadala štíhlejší než jiné dívky se stejnou výškou a váhou. Tehdy se mi do ruky dostal článek o mentální anorexii a já nemohla odtrhnout oči od vyhublé dívky. Toužila jsem být jako ona a tím to všechno začalo. Zjistila jsem si o MA co nejvíce informací, četla články anorektiček a pomalu omezovala jídlo. Za den jsem pak snědla třeba jen jablko, jogurt, anebo jsem nejedla vůbec. Dostala jsem se na váhu 52kg. Všichni mi říkali jak jsem krásně hubená, ať už dál nehubnu. Já však chtěla 45kg. Vím, že jsem trpěla anorexií, ačkoliv jsem si to dříve nepřiznala. Taky vím, že jsem nyní bulimička. Bylo to těžké přiznání, ale zvládla jsem to. Přestala jsem si namlouvat, že držím normální dietu. Zhruba ve čtrnácti letech jsem začala hodně jíst, přejídala se a následně zvracela. Odsuzovala jsem to, připadala si odporná – tak jako si připadá každá bulimička. Skloněná nad mísou, prst v krku, slzy v očích. Byly to nejhoršní momenty, kdy jsem se proklínala hnusila se sama sobě. A zároven se v tu chvíli cejtila lépe. Když se mě všechno šlo pryč. Vyčerpaná, „štastná“ a naštvaná sama na sebe jsem pak seděla na záchodě a řikala si, proč zrovna já. Nedocházelo mi, že je to má volba. V patnácti jsem na tom byla tak špatně, že jsem se se vším svěřila otci. Řekla jsem mu o svém zvracení, že jsem trpěla bulimií. Nedokázala jsem mu říct, že jí stále trpím a sama se toho nezbavím. Doufala jsem, že si o této poruše něco zjistí, že mi pomůže. Vztáhla jsem k němu ruce, prosila o pomoc. On však jen odešel, nechal mě ať se se vším poperu sama. A já se skutečně snažila. Našla jsem si něco co mě skutečně bavilo – začala jsem zpívat, s kamarády jsme založili kapelu. Věnovala jsem se všemu možnému, jen na jídlo jsem nemyslela. Přibírala jsem, ale žila jsem normální život. Nelezla jsem každou hodinu na váhu, nezvracela, nepřejídala se. Jedla jsem normálně. Až jsem se jednou rozhodla na váhu vlízt. Ukázala 76kg. Opět jsem propadla depresím, avšak nijak jsem se nezačala omezovat. Jedla jsem jak jsem chtěla – pro normálního člověka by to bylo málo, ale mému zničenému metabolismu a žaludku to stačilo. Nyní je mi šestnáct let. Před třemi dny jsem si konečně vlezla na váhu, bála se co uvidím – 71kg. Na výšku 167cm. Opět začal ten kolotoč tak jako dříve – nejedení, zvracení po každém soustu. Tak jako před rokem, přede dvěma – i dnes si řikám, že prostě nebudu pár dní jíst, zhubnu na svou ideální váhu (kterou se stalo 50 – 55kg) a pak se pokusím pomalu začít jíst, stanu se zas normální. Tak jako před dvěmi lety ale podvědomě vím, že se mi to nikdy nepodaří. Začínám přemýšlet o krajním řešením – pervitinu. Nenávidím se za to, přesto již ted vím, že to tak dopadne. Pro to, být hubená bych opravdu udělala cokoliv. A vím, že „piko“ je jistý způsob. Věřím, že se tím nezničím, ale přesto mám strach. Nemám vůli na to nejíst a pak chci mít vůli na to přestat s tím? Bojím se, moc, vím že se tim zničím, ale stejně tak vím, že to udělám. Dala jsem si ultimátum – do prázdnin zhubnout na 55kg – 60kg. Pokud to nezvládnu, jsem již na prázdniny s jedním klukem, který umí „piko“ vařit, domluvená. Ted jsem čekám jak to dopadne. Ráda bych si s podobně uvažujícím člověkem promluvila. Jestli má s tímhle někdo zkušenost (myslím ty drogy), dejte mi vědět. * * *