Ta bestie mi snad vezme všechno

Už po tři roky se zmítám ve spárech jedné nestvůry. Je jí bulímie, která se u mě objevila dříve, než jsem si to dokázala uvědomit. Nikdy by mne nenapadlo, že právě já budu další její vyhlédnutou obětí. Všechno začalo v roce 2003, kdy jsem byla nařčena mými vrstevníky, že jsem vyhublá anorektička. Je sice pravda, že jsem trochu zhubla, ale nebylo to, že bych nejedla. Spíše jsem hodně sportovala a jedla pravidelně a menší porce. Do patnácti let jsem byla trošičku ?oplácaná?, jak to většinou bývá, když se holka v pubertě nehlídá a jí víc než jí stačí. Měla jsem na výšku 170 cm 63 kg. Zhubla jsem tedy na 56, což bylo podle mého názoru akorád. Prostě žádná vyzáblotina ani žádná oplácanina. Zkrátka jsem byla se sebou moc spokojena až do té doby než jsem si vyslechla, že bych mohla, cituji prosím: ?z toho že nejím pořádný jídlo a jím jen zrní, skončit v nemocnici na kapačkách.? ?Také že se mi můžou zauzlit střeva, když jím takovéhle sračky a nebo že takový holky co nežerou by měly dostat přes držku?. Bylo toho hodně. No ale abych uvedla věci na pravou míru. Pod slovem ?pořádný jídlo bylo myšleno spíše to, že jsem v tu dobu přestala jíst uzeniny, salámy, párky a tak. Nejsem si vědoma, že bych vůbec nic nejedla, a protože jsem dost pracovala na zahradě a k práci jsem potřebovala sílu, ani bych nemohla nejíst.Akorád moje mamka mi věřila, protože sama viděla že jím. Trnem v oku jim bylo to, že mě dost často vídali s miskou obilných vloček, s různými ovocnými a zeleninovými saláty a tak první co je napadlo bylo to, že nejím pořádné jídlo. Když si myslím že nějaký salám má do pořádného zdravého jídla hodně daleko. Nejdříve jsem se jim všechno snažila vysvětlit, ale marně. Měli na to svůj názor. Nechala jsem to tedy být, jenže mi jakýsi červíček hlodal v mysli, jestli opravdu neblbnu a neřítím se do propasti, protože většinou zezačátku je to jen nevinné hubnutí typu: zdravé a nezdravé jídlo, počítání kalorií, nejezení a pak anorexie a hmotnost 30 kilogramů, a začala jsem o tom přemýšlet. Bylo to také proto, že mé tělo jaksi začalo vykazovat tak trochu i příznaky nezdravého hubnutí. Pořád jsem nechtěla věřit tomu, že bych na hmotnosti 56 kg a při denním příjmu kolem 1500 kalorií, jídlech 5 krát denně a v zastoupení živin, ve kterých byly bílkoviny (kuřecí maso, ryby, sójové maso, luštěniny, mléčné výrobky), sacharidy (těstoviny, brambory, rýže, obiloviny) i tuky (olivový olej) a vitamíny (ovoce a zelenina) mohla být nemocná. Cítila jsem se dobře, nic mě nebolelo, jen mi trochu začaly padat vlasy a začala jsem mít hormonální problémy. Jelikož jsem si přečetla že toto jsou první příznaky anorexie, začala jsem mít o to větší strach, abych neonemocněla. Jednou jsem měla zase takové špatné myšlenky a najednou se mi zatočila hlava. V tu ránu mě napadlo, že jsem opravdu nemocná. Nikomu jsem o svých problémech nechtěla říct, protože jsem se bála aby mě nedali do léčebny, protože bych tam musela jíst všechno co by mi dali a já některá jídla jako je vepřové a uzeniny opravdu nenávidím. Chtěla jsem to vyřešit sama. Rozhodla jsem se, že tedy trochu přiberu, když se mému tělu zdá 56 kg málo, ale dala jsem si hranici, že přes 60 kilo nepůjdu. Začala jsem trochu flákat cvičení a jedla jsem sladkosti, které jsem měla vždycky moc ráda. Jedla jsem je i když jsem byla štíhlá, ale jen málo a bylo to spíše sušené ovoce a cereální tyčinky. Teď jsem si konečně mohla ?bez omezení? dát čokoládu, sušenky a sladkosti jaké jsem chtěla. Jenže tohle byl kámen mého úrazu, ze kterého jsem se doposud nedostala. Jak je již mnohým známo, cukr a sladké navozuje v mozku pocit dobré nálady a pomáhá od depresí, kterých jsem v té době měla víc než dost, takže jsem si na chuť cukru zvykla natolik, že jsem jednu chvíli nejedla nic jiného než cukr, puding, rohlíky s marmeládou, těstoviny s kakaem, granulovaný čaj a jiné další potraviny, které cukr obsahovaly. Samozřejmě během jediného měsíce jsem skočila ze 56 kg na 62 a to jsem měla docela dost pohybu! Dostala jsem na ten cukr tak neskutečnou závislost, že pokud jsem si ho nedala, byla jsem nervózní a celé tělo se mi třáslo. Musela jsem s pravdou ven, protože si rodina všimla, že přibývám na váze. Vůbec jsem si tím ale nepomohla, protože mé problémy přetrvávaly. Vlasy mi trochu padají dodnes a navíc je to prý normální, když vypadá 100 vlasů denně. Já je tedy nepočítala, ale že bych si z hlavy tahala trsy vlasů, to se mi nestalo ani když jsem hubla. A ty mé druhé problémy? Teď beru již přes dva roky antikoncepci a je po problémech. Myslím že jsem se dostala k této nemoci díky mému pokusu ?vyléčit se jídlem?. Byla to neskutečná blbost, které doteď lituji. Nyní je mi 20 let. Od 17 let moje přejídání přerostlo v bulimii, protože jsem si uvědomila, že nemůžu dále přibývat na váze. V 18 letech jsem se dostala jsem se až na 76 kilo! A to jsem teprve začala mít problémy. Nikoli s vlasy, ale se srdíčkem. Zjistili mi arytmii. Prý nic vážného a snad neurotického původu. Ani mě to nepřekvapilo, protože když člověk každý den spořádá na jeden zátah půlkilovou misku těstovin se sladkým pudinkem na to ještě tři až pět chlebů s máslem, nebo třeba 2 skleničky marmelády a šest rohlíků, celý pytel kukuřičných lupínků cukrem a kakaem a další zabijácká jídla a následně to jde vyzvracet, trápí se na záchodě půl hodiny než to všechno ze sebe dostane nebo se taky může stát že to ani nejde, tak se není čemu fakt divit. A vím to, a stejně s tím nedokážu přestat! Tak mrcha mi nechce dát pokoj! Před půl rokem se mi podařilo zhubnout na 65 kg, a vypadalo to, že je moje nemoc snad na ústupu, jenže omyl. Nyní mám kolem 69 kg a zase v tom jedu!!!!! Mám pocit že to snad nikdy nezkončí. Někdy se bojím, že z toho zvracení zkolabuju. Já se už nechci přejídat, ale jakmile jím normálně, opět se začnu třást a všechno mě bolí. To tělo si už na to tak zvyklo, že s tím nemůžu už nic dělat. Přemýšlela jsem nespočetněkrát o tom, že bych se převíjen měla vydat do nějaké léčebny, ale pořád se snažím z toho dostat sama. Navíc mám za necelé dva měsíce maturitu a musím to zvládnout! Nechci vyletět a maturovat v září. Chci studovat a chci žít normální život, jako každý jiný. K mému stavu mi ani nepřidá to, že jsem už dva roky beznadějně zamilovaná ale on mě nechce a já se ani nedivím. Kdo by chtěl bulimičku. Ale já ho pořád miluju a nedokážu na něj zapomenout. Kámošky mi raděj ať si najdu jiného, že to se mnou není tak hrozný, ale já nechci. Možná bych si našla kluka. Někteří nekoukají na to jestli je holka trošku oplácaná, ale já se klukům straním. Prostě jim dávám najevo že nemám co se týče vztahu, zájem. Možná jsem sobec a nekoukám kolem sebe, ale v tuhle chvíli pro mě neexistuje nikdo, kdo by se mohl vyrovnat tomu mému vysněnému. Jsme spolu pět let v jedné třídě, ale doposud jsem se nijak nebavili. Snad jsme prohodili pár slov, když to bylo nutné, ale jinak nic. Nevím, jak jsem si ho mohla v prváku nevšimnout. Možná právě proto, že jsem na něj měla dříve spíše opačný názor, třeba nemá zájem teď on o mě. Všechno se změnilo jediným pohledem na něj. Najednou se mi začal líbit. Možná se mi líbil už předtím ale nechtěla jsem si to přiznat a hloupě jsem ?kopírovala? názor mých kámošek. Nejsem si ale vědoma, že bych proti němu něco někdy špatného řekla, nebo jsem si to možná ani neuvědomila. Každopádně toho lituji, protože jsem v patnácti letech byla hloupá husa, která byla vysazená na takovéto ?výstavná typy? kluků a kdokoli jiný pro ni nebyl dost dobrý. Možná že si právem zasloužím jeho chování. Letos jsem se odhodlala a on se dozvěděl, co k němu cítím. On ale ke mně necítí nic. Nedokážu si představit, co bude, až skončí škola a my odmaturujeme a půjdme každý svojí cestou. Možná se už nikdy neuvidíme a já ho nechci ztratit. Když vím, že on mě nechce. Nikdy jsem se pořádně nedozvěděla z jakého důvodu. Prostě ke mně necítí nic negativního ani pozitivního. Nevím jestli teď má holku. Pár lidí, kterých jsem se jen tak nenápadně ptala říkalo že ne. Ale nevím jak je to dnes. To bylo před půl rokem. Má zvláštní povahu a právě proto, jsem se do něj zamilovala. Ale čím dál víc zjišťuji, že jsme oba v mnoha věcech stejní. Jen já nedokážu překonat strach a promluvit s ním. Vyhýbáme se sobě navzájem. Moje osobnost není jednotná. Pořád musím bojovat se svojí druhou polovinou. Ta druhá má strach z lidí, je samotářská, ale zase spolehlivá a hodná. Je také hezčí než já, protože je normální. Není tlustá a neblbne s jídlem. Není líná jak veš a není sobecká. Já jsem jiná. Mám plány, které chci uskutečnit, mám ráda společnost a chci se bavit. Jsem zbrklá a živější, jenže vypadám hnusně a navíc jsem rozežraný prase. A obě dvě jsme jedna a táž osoba. Tak co mám nebo spíš máme dělat, když naše osobnosti jsou spletené do sebe jako provázky a rozdělit nejdou? Než jsem ztloustla byla jsem spíše ta druhá. Teď jsem ta co jsem a nenávidím se. Možná že ten ?můj? by měl radši právě tu druhou. Mám pocit že se z toho jednoho dne zblázním. Co mám dělat abych byla zase spíše tou druhou, která je sice bázlivější, ale má se ráda taková jaká je.