Jsem tu zas, už tři roky…

Neznáme se už? Ano, ano, jsem to opět já, na těchto stránkách už třetím rokem… Ať už mé přezdívky byly jakékoliv, a jakkoliv bych teď chtěla vymyslet jiné, zůstanu u svého Andílka, jen s jiným věkem – alespoň mohu sledovat, jak číslo 14 před pár lety značící můj věk, pomalu ale jistě přeplulo v šestnáctku… Ne že bych chtěla bejt sarkastická, to bych nechtěla, ale jsem. Nějak to ke mě už od malička přiléhá a nevím, proč si tady skuhrat na svou nemohoucnost. Naprosto dobrovolnou. Je to tak dávno, že mě ani nebaví vyhrabávat ty staré vzpomínky, tolik připomínající mé zkažené mládí. Bylo mi třináct, a nebyla jsem malá. Nikdy jsem neuvažovala jako malé dítě, dost jsem tím trpěla, chtěla jsem být ta naivní holčička, ale nešlo to. Možná jsem v sobě tu malou holčičku zabila, ale mám dojem, že nikdy nebylo co zabíjet. Co mě překvapilo, bylo velice rychlé dozrání po ukončení mé první fáze bulímie. Stala jsem se o mnoho moudřejší, vážnější, a můj sloh se podobal kdekterému dospělému. Však na co mi byla duševní vyspělost ve čtrnácti? Jistě obdiv dospělých, ale ten se dá přece získat jinak, ne? Dá, ale já to jinak neuměla. I dnes mám problém s tím, rozumět si s vrstevníky. Ano, povídat si umím jak s mojí babičkou o francouzských holích, tak s kamarádkou o idolu školy. Dívčí témata mi jsou ale skoro celou holčičí pubertu volná, marné pokusy o zájem o ně skončily fiaskem. Raději se uchyluji k básním, psaní povídek, a hloubavému přemýšlení. Kdekdo se mi posmívá, že jsem filosof, myslí to pochopitelně pejorativně a nevědí, jak moc jsou hloupí. Co jima le budu vysvětlovat? Slova jsou drahá… Já jsem Já už dva roky, od té doby, co jsem na těchto stránkách Andílkem. Už sem nebudu psát, kolikrát jsem už přestávala, bulimie totálně obsadila mou duši, až na jediné světlé místečko, na kterém Bulimie stojí a ze kterého ji ovládá. Pod jejím rouchem se schovávám a krčím já, bezelstná ve svých zlých činech, a tam je můj malý ráj, který se ale nejspíš nazývá anorexií, poněvadž nic jiného už mezi nimi není. Jsou to dvě království… A obklopuje ho atmosféra mé pravé duše, ve které není ani jedna, ačkoliv jí ovlivňují… a tam je má melancholie, nostalgie a věci mé staré duši podobné. Jsem člověk extrémů, s absolutní štíří sebedestrukčností. Nebude nic obyčejné, nudné, všední. Má touha po mondénnosti přerůstá v těžkou blazeovanost. A na závěr… nějaké doufání? Ne, už dávno ne.