Jen to co všichni známe…

Vím,že sem píšu asi zbytečně,ale když si čtu všechny články,které sem všichni píšete,mám najednou obrovský pocit,že sem musím také něco napsat.Mám podobný problém jako my všichni,co pravidelně navštěvujeme tyto stránky.Tak abych začala odzačátku…. Už když jsem byla malá,tak jsem musela být dokonalé dítě ve všem co jsem udělala.Matka i otec mi často kladli na srdce,že jsem tohle a tamto mohla udělat mnohem lépe….To ve mě taky zakořenilo pocit toho,že musím být vždy ve všem hrozně dobrá.Často když jsem něco udělala špatně nebo nedejbůh něco nepochopila byla zle.To jsem byla strašné dítě a všichni mi začali všechno vyčítat.Díky tomu všemu jsem měla a také často ještě stále mám deprese a pocity méněcennosti….Jednoho dne ve škole jsem přistihla kamarádku jak si zkouší obnovit jizvy od podřezávání.Okamžitě jsem ji popadla a říkala jí ať přestane….Ale to jsem netušila,že brzo se k tomu uchýlim také…..Asi týden po tom,co jsem přistihla kamarádku jsem byla zase v jedné své depresi.Brečela jsem a bezmocně hleděla na psací stůl před sebe.Najednou mě napadlo,že kdybych se zkusila jen maličkoříznout,že by mi to třeba udělalo dobře..A já bláhová to opravdu zkusila….Od té doby,když jsem se dostala do depresí,řešila jsem to jedině tak,že jsem popadla cokoli ostrého a prostě se řízla…Dávalo mi to bláhový pocit uklidnění…Tenkrát se také v časopisech objevovaly docela dost často články o anorexii a bulimii…Když jsem první z nich četla,tak jsem si říkala,že ty holky jsou blázni…Jenže pak přišel ten zlom..Nastoupila jsem do nové školy a tam jsem prostě byla terčem posměchu…Neuběhl den aniž bych nezaslechla poznámku na svoji postavu…Začala jsem tedy zkoušet všechny možné diety,jen aby mě už všichni nechali napokoji…Jenže nemám zrovna moc pevnou vůli a vždycky jsem skončila zase u sladkého nebo jsem diety nezvládla…Sama už nevím…Anorexii mi začala připadat jako nejlepší řešení….Pomalu jsem začala přemýšlet o tom jaké by to bylo kdybych jí jen zkusila,abych měla o těch pár kilo dole…A tak jsem začala…Začalo to tím,že jsem matčiny svačiny do školy vyhazovala do odpadkových košů ještě před školou,pak jsem začala vynechávat i snídaně….Rodičům nepřišlo nic divné,ae přesto,že jsem pomalu hubnout začala mě to nestačilo a chtěla jsem ještě více…Tak jsem začala každý druhý den vynechávat obědy,protože mamka byla v práci….Dostala jsem se na svojí ideální váhu a všichni mi říkali jak mi to sluší,ae já si stále připada strašně tlustá…Začali letní prázdniny….A to byl totální konec…Celý dny jsem lítala venku a přestala jíst úplně…Jediné co jsem snědla bylo jablko,za celý den…A tak jsem hubla a hubla…Byla jsem spokojená,jenže pak k nám na týden přijela babička a mamka trvala na tom,abych byla s ní a ne celý den venku…Samozřejmě babičce bylo hned divný,že skoro celý den nejím a tak mi začala nosit všechny dobroty,který jsem měla strašně ráda…A vždycky mě s nimi pobízela tak dlouho až jsem je nesnědla….A tak jsem začala zase nab¨írat na váze…Když jsem si po tom týdnu stoupla na váhu málem jsem omdlela…Za ten týden jsem přibrala 5kg,což pro mě byla hrozná rána…Byla jsem odhodlaná začít znovu,jenže jsme jeli na rodinou dovolenou a tam jsem začala jíst ještě víc…Když jsem si po dovolené stoupla na váhu a zjistila,že mám o dalších 5kg navíc,tak jsem už vážně nemohla…Začala jsem se sama za sebe stydět…Začal nový školní rok a já začla zase po staru házet svačiny do košů a vynechávat obědy….Anorexie je semnou pořád a ještě jsem se jí nezbavila….Stále s ní bojuji a z toho kolotoče se nemůžu dostat ven…TeĎ už vím,že jsem mohla najít jiný prostředek než anorexii,ale je pozdě…Všechno jsem řekla své nejlepší kamarádce a mému skvělému příteli…Ty jsou odhodlaní mi za každou cenu pomoci….Ale zvládnu to ještě??!!Nespadnu do toho začarovaného kolotoče znovu??Tyhle otázky se mi honí neustále hlavou….Tímto příběhem bych chtěla poprosit všechny ať si na anorexii dávají velký pozor…Já sama jsem to nezvládla a teď toho lituji….