Život je krásný, aneb děti v Africe…Tisíc otázek bez odpovědí.

Ne, nechápu to. Vím skoro všechno o anorexii, bulimii a přejídání. Sama mám PPP už přes deset let, i já tady před časem psala svůj článek. Poprvé po deseti letech se z toho začínám hrabat, ale to je vedlejší. Zaráží mě, proč to všechny děláme. Ano, vím že je to nemoc, ale proč jsme si ji kolikrát přivodily samy??? Jo, často jsou na vině přehnané požadavky rodičů, kritika okolí, modeling, vrcholový sport a já nevím co ještě. Ale narodíme se jako normální zdravá miminka. Máme před sebou celý život a je jen na nás jak ho prožijeme. Samy si začneme ubírat jídlo, nebo se přejídat, nebo obojí, držet diety a úplně zapomínáme žít a ten život si samy kazíme. Teď to bude znít děsně moralisticky a jako klišé, ale umíte si vůbec představit, jak je člověku který je vážně nemocný a HROZNĚ MOC CHCE ŽÍT? Lidé s leukémií, rakovinou, po autonehodě..dali by nevímco za to, kdyby dostali šanci, kterou my dobrovolně zahazujeme. Ani by je NENAPADLO, hazardovat, dobrovolně se týrat hladem a zvracením. Je to tak, že my s PPP si toho života nevážíme? Já osobně život miluju a myslím si že si ho vážím, nikdy bych nechtěla „raději nežít“, ale přesto ničím své tělo tím jak jím nebo nejím, jídlo pořád řeším a to mi nedovoluje naplno žít. Proč si přivodíme poruchu, nebo nemoc nebo jak tomu říct, která nás ovládá a ničí? Dokáže mi vůbec někdo odpovědět? Život je tak krásný. Co by děti v Africe daly za naše možnosti. Jejich matky jim vaří polévku z vody a hlíny, aby děti usnuly s vidinou že se z kotíku kouří a že bude něco k jídlu…umírají vyzáblé hlady, ale PROTO ŽE NEMAJÍ JINOU MOŽNOST. Proč my, holky v normální zemi kde není hlad, děláme to samé?