Potíže při psychoterapii poruch příjmu potravy

Mentální anorexie i bulimie jsou onemocnění, která se léčí poměrně obtížně To je způsobeno jednak tím, že bývá dost problematická motivace nemocného k léčbě, také vyžaduje dost velké zkušenosti a časový prostor od odborníka. Na obé je třeba myslet při výběru vhodného způsobu léčby pro konkrétního člověka. Pojďme se na téma problematické motivace nemocného a nároků na odborníka podívat podrobněji. Motivace k léčbě je zásadní pro to, aby byl nemocný ochoten k odborníkovi pravidelně docházet ? věnovat kus svého času pro něco, co považuje pro sebe za velmi důležité. Na počátku léčby bývá motivací vlastní utrpení nemocného, alespoň částečné vědomí si své nemoci a také důvěra v možnost pomoci. U poruch příjmu potravy je problém v tom, že zpočátku nemá nemocný pocit, že by svým zacházením s jídlem a se svým tělem nějak trpěl. Dokonce si často připadá úspěšný, výjimečný ? jemu se podařilo zhubnout, on jídlo nepotřebuje nebo může se cpát, ale nepřibere. Tady někdy pomůže dodat od věrohodné osoby dostatek informací a doufat, že ?zdravý rozum? se chytne. Častěji toto ?slepé? nadšení zpochybní až první zdravotní důsledky nemoci. Další důležitým důvodem k léčbě (motivací) je víra, že když se uzdravím, budu se cítit o poznání lépe. Anorexie však nemocnému jakoby našeptává, že až se uzdraví, bude tlustý a naprosto neatraktivní. Tím vyvolává hrůzu až odpor z jakékoliv změny, vedoucí k nárůstu tělesné hmotnosti, bez které se (je-li nemocný v podváze) nemůže dlouhodobě léčba podařit. Terapeut musí dostat alespoň šanci nějakou dobu s těmito nereálnými obavami pacienta pracovat, jeho úkolem je dostatečně vysvětlit, že strach má velké oči, udržet si důvěru nemocného a dovolit mu vyzkoušet si, že i když přibere na váze, zůstává dál velmi štíhlý. Často ztrácejí pacienti k odborníkovi důvěru proto, že jejich očekávání se velmi liší se skutečným průběhem terapie. Někteří se jdou léčit s tím, že potřebují pomoci s jídelníčkem či s večerní touhou se přejídat a terapeut se jich ptá na pocity, vztahy atd. Jiní zase očekávají zájem o svou osobu a terapeut je váží a chce po nich práci s jídelními záznamy. Zde je důležité na začátku spolupráce téma očekávání nemocného a způsobu práce terapeuta podrobně probrat a i během léčby se k tomuto vracet. Ambivalence* v prožívání léčby nemocným má často za následek tzv. pseudo-spolupráci. Ta vypadá tak, že nemocný se sice léčí (na sezení dochází, na své potíže má rozumný náhled, léčit se chce), ale zároveň se neléčí (nemluví o podstatných věcech, které s ním a nemocí souvisejí, cíleně nemění své zacházení s jídlem tak, aby zvýšil svůj kalorický příjem a přibral či jedl pravidelně a omezil tak záchvaty přejídání, často svou stagnaci ve váze či bulimické záchvaty omlouvá nejrůznějšími zdravotními potížemi). Dá se říci, že nemocný se dostává do pasivní rezistence, která je pro něho pastí, z níž potřebuje od terapeuta pomoci ven. Od odborníka taková situace (která je při léčbě anorexie či bulimie docela častá) vyžaduje značné zkušenosti, aby pomohl nemocnému pojmenovat, co se skutečně děje a pomohl mu také zmírnit jeho ambivalence* k léčbě. Každý z výše zmíněných jevů může mít za následek předčasné ukončení léčby s pocitem na straně nemocného, že terapie mu nepomohla a nebezpečím, že do další léčby se bude jen těžko odhodlávat. Někdy ovšem není v moci terapeuta přes všechna úskalí pacienta bezpečně převézt. Pokud si je nemocný či odborník vědom toho, co v léčbě ?nefunguje?, měl by toto téma do terapie přinést. I v léčbě totiž podobně jako v životě platí, že můžeme zvládnout řadu věcí, pokud se jimi zabýváme včas. * Ambivalence (rozpolcenost, vnitřní rozpornost, dvojakost) je poměrně nepříjemný vnitřní stav, kdy můžeme k jedné věci cítit najednou zcela rozporuplné pocity, ze kterých si nedokážeme vybrat. Cítíme pak napětí a máme sklon z takové situace co nejdříve uniknout.