Věčný boj,marný boj

Ahoj lidičky, tak nějak bych popsala problémy nás všech,co jsem četla ty příspěvky, jako věčný boj. Je mi skoro třicet a mám dvě děti a nikdy bych netušila, že se budu zrovna v tomhle věku potýkat s problémy tohoto rázu.A taky jsem do včerejška netušila, že je nás tolik.Nemůžu ovšem říct, že by mě to nějak uklidnilo, ale spíš vyděsilo.Myslela jsem, že jsou na světě určitě mnohem spokojenější lidi než jsem já a že touto nemocí trpí mnohem méně lidí. Jakou nemocí? Je Úžasně osvobozující pocit to moci říct naplno a zoufale nepřemýšlet“Komu to mám říct?!?“ JSEM BULIMIČKA a úpřímně řečeno je mi z toho pěkně nanic, jaký jsem slaboch a každý den prohrávám. Musím říct, že tohle o mně nikdo neví a tím hůř, protože s tím bojuji sama a jak už jsem v názvu řekla zatím stále prohrávám.Ani nevím kdy jsem začla a mám matný pocit, že to bylo v 18, kdy jsem na dotaz mému bývalemu příteli, proč už se mnou nechce tak často spát, dostala odpověd, že jsem trochu přibrala a tudíž už pro něj nejsem tak přitažlivá. Byl to BLB, což jsem samozřejmně později pochopila a časem mu i odpustila, ale co to udělalo s psychikou příliš sebekritické a podceňované se holky, kterou jsem v té době byla si jistě umí každá představit.A už jsem v tom jela. A protože jsem velký milovník jídla, tak to nemohlo skončit jinak než jak jsem na tom dnes. Netvrdím, že to dělám každý den, ale v poslední době vlastně ano. V říjnu jsem s váhou 69kg a 156cm začala navštěvovat kurz snižování nadváhy a musím přiznat, že to bylo supr. Za 3 měsíce jsem zhubla přes 7kg a myslela si, že tedˇ už bude vše v pohodě, ale nebylo. Jen co jsem z kurzu vylezla s představou, že teď už vím jak na to, a že chci ještě slézt na váhu před prvním těhotenstvím což je 58kg, tak se začaly dít věci. Přišlo pár citových problémů, které jsem vždy řešila jídlem, ale tedˇ si myslela, že tohle už mám zmáklé a tudíž i s takovými stavy si poradím, ale ouha za pár dní jsem v tom jela znovu.Nevím proč to dělám to naprosto nesmyslné přejídání, když tu váhu určitě zpátky nechci, protože po hodně dlouhé době jsem se na sebe mohla podívat do zrcadla a říct“Hej docela to ujde“, ale naprosto strategicky svoji novou vizáž s úspěchem likviduji, Teď jsou to zatím 2kg nahoře, ale jestli to takhle půjde dál, tak nevím. Píšu a brečím,zlobou zoufalstvím, nenávistí a spoustou emocí, které v sobě neumím zlikvidovat.Každý večer usínám plná předsevzetí a slibů, pak mine dopoledne, poledne a po obědě už začíná to věčné zabývání se jídlem.Mám pocit, že už snad neumím myslet na nic jiného. A přitom mám dvě zdravé děti, kterým bych se měla věnovat na 150%, ALE TOHLE MĚ TAK HROZNĚ PSYCHICKY NIČÍ, ŽE NEJSEM ANI TAK SKVĚLÁ MATKA, JAK JSEM VŽDY CHTĚLA BÝT. nEVÍM PROČ TAHLE NEMOC VZNIKÁ A JESTLI SE JÍ JDE ZBAVIT NAVŽDY, ALE VÍM ŽE UŽ JSEM HROZNĚ UNAVENÁ Z TÉ VĚČNÉ PROHRANNÉ BITVY.Takže milé boubelky bbudu vděčná za jakkýkoliv ohlas a budu všem držet palečky, aby se s tím rvaly lépe než já.