V jiných očích…

Ahoj.Na začátek chci říct,že netrpím ppp a doufám,že nikdy nebudu,ale chci vám napsat něco o mojí nejlepší kamarádce.Možná to není nějak zajímavé,ale i tak bych byla ráda,kdyby jste si to přečetly…!!!Takže… Moje nejlepší kamarádka byla vždycky hrozně veselá a usměvavá,byla milá a vždycky mi v těžkých chvílích pomohla.Všichni ji měli rádi,protože se ke každému chovala moc hezky.měla hezkou,vysportovanou postavu a nemusela řešit problémy,jako ostatní holky,které si zoufaly nad tím,jak jsou tlusté.Ale časem jsem si všimla,že v poslední době jí už moc nevidím jíst a nebo jí jen jabka a tak.Tak jsem se jí na to zeptala a ona mi jen řekla,že teď drží trochu dietu,aby tak 3 kg zhubla.Sice jsem jí říkala,že to proboha nemá za potřebí,ale ona trvala na svém.No tak co,vždyť to není nic nebezpečného,chtít zhubnout několik kilo-pomyslela sem si.Jenže jak běžěl čas,začala být smutnější,uzavřenější do sebe,už nebyla tak veselá a přátelská.Většinou ve škole jen smutně seděla v lavici a s nikým nemluvila.A když jsem s ní začala o něčem mluvit,nakonec to vždycky sklouzlo k jídlu a dietě. Při hodinách těláku jako jediná pilně cvičila a snažila se ze sebe vydat úplně všechno.Učitelka ji samozdřejmě chválila,ale kdyby tušila,že je za tím něco jiného…!Postupem času vypadala jako chodící mrtvola.Byla najednou zakřiknutá,styděla se před lidma a byla věčně smutná nebo naštvaná…pořád mi jen říkala,že musí zhubnout-už se nedokázala bavit o ničem jiném.V těláku jsmesi jednou všimla,že je strašně hubená.jasně,že už sem si toho všimla dříve,ale i tak…tepláky na ní pytlovitě visely a guma na pase tepláků jí odstávala na jen na pánevních kostech.Pořád jsem se jí snažila pomos,ale nešlo to.Říkala jsem,ať přestane,že je strašně moc hubená,ale ona se jen chytla za svoje propadlé břicho a tahala se za neexistující špeky.A přitom mi říkala,že prostě ještě něco zhubne a pak že zkkončí.Ale já věděla,že to nejde,jen tak zkončit…a možná to věděla i ona sama…!Pokračovalo to ještě nějakou dobu,až když jednou v tělocviku asi už po 7. omdlela,odvezli jí ze školy do nemocnice a tam potvrdili,že trpí mentální anorexiií.Když jsem jí byla poprvé navštívit,lekla jsem se jí.Byla ještě hubenější,než kdysi a to asi proto,že to normálně skrývala oblečením,ale tady měla jen nemocniční košilku a vypadala strašně nemocně a nezdravě.Seděla na posteli a dívala se na mě svýma velkýma a smutnýma očima…svírala mi ruku a byla nezkutečně studená.Kůži měla bílou,skoro promodralou a všude jí prosvátaly žíly.Prosila mě,ať ji od tamtuď pomůžu odejít,že se jí tu snaží vykrmit a že už strašně ztloustla…!Nakonec to dopadlo tak,že když ji pustili z nemocnice,bylo všem jasné,co by se dělo,kdyby ji nechali na svobodě.A tak nastoupila do psychiatrické léčebny,myslím,že na 3 měsíce.A tak tam je.myslím a doufám,že až jí pustí,bude vyléčená a bude zase tak veselá a hodná,jako dříve.Budu jí pomáhat a podporovat… Proč jsem to tady psala?Protože chci říct jednu věc.Když jste vy-tím který hubne,připadáte si pořád stejný,tlustý a nechápete lidi,kteří vám říkají,jak jste se změnili.Ale v očích druhých,vaší rodiny,kamarádů…se jim ztrácíte před očima.Oni vidí,jak se z vás postupně stává troska,vidí,jak vám řídnou vlasy a jak na vás najednou visí oblečení,oni to vidí,ale vy ne!!!Chci říct abyste se zamysleli,jak musí být těm lidem,kteří vás mají rádi a vidí,jak si dobrovolně ubližujete.Já si to prožila sama a není to nic příjemného,když vám před očima mizí nejlepší přítelkyně…to je asi všechno,co jsem chtěla napsat.Budu ráda,kdyby jste mi napsali svůj názor na to… *Přeju ti hodně štěstí,ať se z toho v léčebně dostaneš a uzdravíš se.Budu tě mít navždycky ráda a budu stát při tobě.Dokážeš to…přeju ti to,aby jsi už byla zdravá.Mám tě moc ráda…tvoje kamarádka Denisa…(věnováno mojí kamarádce,jméno tady radši nepíšu…)