splácení krutých daní

Při výčtu toho, co mi anorexie vzala a co dala, mi je na blití, pardon, ale taková je pravda… vždyť já už nikdy nebudu ta bezstarostná dívčina, co jde do všeho s vervou jí vlastní,jen tak něčeho se nezalekne a na všechno má řešení. Budu už navždy jen jejím obrazem…. Okolí to nepozná, ale já pro sebe si vždy budu připadat pouze a jenom jako nepovedëný obraz holky, co před tím, než se zbláznila, před tím, než se její nevyrovnanost a neštestí projevily právě pomocí anorexie. holky, co byla vlastně oblíbená, jen to neviděla, co po dobu, kdy byla v transu, ve spárech tý mrchy, chyběla mnoha lidem.. proč sem to proboha zjistila až tak pozdě? toto je jedna z vysokých daní, které platím. splácíme je naším osobním neštěstí… můžeme si za něho samy? ano i ne… proč jsme tak hloupé a uvědomíme si, co všechno máme, až když je pozdě? až když už nás má ta zpočátku okouzlující porucha, poté už jen záludná svině, které splácíme a splácíme, ve své moci? Jsem odkázaná k životu před oponou a za oponou, před oponou je mi fajn, tedy většinou… před oponou jsem na očích, ale jako kompenzaci vidím své přátele, kteří sice nezažili žádnou z mých depresí, přesto jim mohu důvěřovat ve většině věcí a vždy pro mne mají slůvka útěchy a třeba i nějakou chválu. za oponou je ukrytý zárodek anorexie a samota, která mi furt připomíná to, že nejsem dost dobrá, nutí mě se dívat do zrcadla na ten hnusný obličej, který by nezachránila ani plynová maska. Připomíná mi, že už to nejsem já, že už se nedokážu bavit tak bezstarostně, nutí mě furt přemýšlet nad smyslem života, který se v mém věku a stavu jen těžko hledá.. Nutí mi furt myšlenky,že mě nikdo nepotřebuje, jak by mě mohl někdo mít rád a já jim vždy, když mám slabou chvilku uvěřím, vždy při usínání si uvědomuju, že vlastně ani nemůžu být milována, jak bych si to mohla zastoužit? taková troska jako jsem já… a ještě tak moc ošklivá.. nastojím za pohled natož za pozastavení. Chvil, kdy si připadám aspoň trochu přitažlivá, nebo prostě aspoň taková, že by mě mohl někdo chtít mít rád ubývá… mizí s nimi i naděje, že mám šanci přiblížit se ke svému já, které bylo vlivem anorexii z převážné většiny zničino, nebo potlačeno, nebo nevím… píšu blbosti, nesouvisle a nemusí semnou nikdo souhlasit, asi to jsou jen bludy blázna. plácám páté přes deváte a je toho ještě tolik, co jsem neřekla, nevykřičela do ticha, do nikam… asi nejde vyjádřit, vše, co cítím. je těžké to srozumitelně popsat, přestože vím, že nejsem sama, že nás jsou stovky, tisíce, .. staň se vůle anorexie, už nějakou dobu můj život neovládá bůh, ani jiná vyšší moc, ale anorexie, ať dělam, co dělam, vždycky mě dožene, nejde být o krok před ní, ona zná směr mých cest a čeká na všech rozcestí, aby mi znepříjemnila život… BRAVO ANOREXIE! daří se ti to náramně… prosím, nechci abyste mi psali komentáře ve stylu, „ale ne, nejsi tak prohlilá, jak si myslíš..“ poraďte mi radši, jak se těchto pocitů mám zbavit, ráda bych oporu, někoho, kdo mě přivede na jiné myšlenky, kdo mi třeba dokáže, nebo pomůže dokázat, že nejsem tak hrozná, pořád ještě doufám, že se naučím mít ráda.. ale jak mám někoho takového najít, když mám pocit, že nemůžu nikomu stát ani za letmý pohled? byla bych ráda, kdybych ve vašich komentářích našla odpověď právě na toto… úplně sem odbočila… chtěla jsem se věnovat pouze daním, které musíme platit, za to, že sme se nechali očarovat milou společnicí jménem anorexie, ale strhlo mě to k něčemu jinému, jen důkaz toho, že máme furt, co říct, na co si stěžovat, a to je hrozné, malicherné a smutné! začněme už žít….