Můj problém

Ahoj holky. Jsem fakt moc ráda, že jsem našla tenhle web, protože když jsem si přečetla všechny ty smutný příběhy tady, tak jsem zjistila, že aspoň někomu se můžu svěřit, že aspoň někdo mě chápe.. I když vás vlastně ani neznam.. Všechno to začalo před rokem, když jsme s tátou letěli do Řecka. Ležel tam na pláži nádhernej kluk, ale celou dobu koukal na blondýnku s krásnou štíhlou postavou. Já jsem teda bruneta, takže asi bych se kvůli někomu nepřebarvila na blond, ale řekla jsem si, že až se vrátim domů, tak s tou svojí postavou taky něco udělam. Ještě větší motivaci mi dodával táta, kterej do mě pořád rejpal, že bych měla zhubnout. A tak jsem začala. Každej den jsem cvičila a pořád ještě cvičim, to mi vydrželo až do teď, CD s různýma cvikama a pilates od kámošky. Míň jedla, jídlo si rozvrhovala do menších porcí víckrát za den, prostě takový ty návyky, když chcete zhubnout. A taky jsem zhubla. Ze 70 kg(při mý výšce 178 cm) na 65 kg. Ale mě to nestačilo. Jenomže na 65kg se ručička váhy zastavila a nějak nechtěla jít dál. Ty návyky, na který jsem byla naučená, už tak nějak nefungovaly. Takže jsem začala míň jíst. Ale pořád jsem jedla! Nezhubla jsem ani kilo, a tak jsem si řekla, že nebudu jíst vůbec. Ve škole jsem to do těch tří hodin fakt vydržela nejíst, ale jak jsem přijela domů, tak jsem vybílila lednici a pak si to samozřejmě vyčítala. A tak jsem si poprvé strčila prst do krku. Dost často se k těmto praktikám vracim, protože když otevřu lednici, tak prostě neodolam. Trvá to už tak nějak 3 měsíce. Už nevim, co dělat, nechci zase přestat, aby se mi váha nevrátila zpátky. Zhubla jsem už 10 kg. Kdybych se svěřila mý mámě, tak klušem okamžitě k nějakýmu doktorovi, kdybych se svěřila kámoškám, tak bych si připadala hrozně, protože spousta přátel se mě ptalo, jak jsem to dokázala, že jsem takhle zhubla. Kdyby se dozvěděli, co za tim vlastně stojí, bylo by to pro mě děsně ponižující. Už nevim, jak dál!:(