Kudy kam…

Ahoj všem, kteří si čtete tento odstaveček, ocitla jsem se znova a snad poněkolikáte v životním období, kterému říkám plánovací. Deník jsem si psala asi od sedmi let a poprvé asi v mých dvanácti, třinácti jsem vždycky za jedno období v intervalech tak roku, popsala celou stránku plány a věcmi, které bych si chtěla splnit. Teď je zajímavé sledovat, jak se moje sny měnily a po čem všem může holka toužit. Vždycky se moje sny a cíle zaměřovaly na to, že chci být hubená. Následoval sloupeček o tom, co všechno pro to musím udělat, hodnota v kilogramech na kterou chci dosáhnout a hlavně důvody, které mne měly popostrkovat. Buď to byli chlapi, pošťuchování rodičů o tom, jaké jsem ne-schopná, -chytrá, -zručná, -hubená, závist nějaké kamarádce… Nikdy jsem svého cíle nedosáhla, jen mne čekaly další roky slibů, nenávidění svého těla. Za tu dobu jsem se dostala k sebepoškozování, depresím, sociální fobii a s jídlem jsem si zahrávala podle nálady. Buď jsem měla období nehoráznýho přežírání nebo jsem nic nejedla anebo jsem to vůbec neřešila. Dodnes vzpomínám na období, kdy jsem přes léto když jsem byla sama doma zhubla asi dvanáct kilo a s rozřezanýma rukama a na klepoucích končetínách šla na školní sraz a všichni ti, co mi neustále nadávali, jak jsem hnusná a tlustá se na mne obdivně dívali a šeptali si, jak jsem zhezčela. A pak to šlo zase dokola… Léčila jsem se s depresí a řezáním, hlavně po pokusech o sebevraždu, ale o problémech s jídlem jsem nikdy s nikým nemluvila. V léčení jsem neměla podporu rodičů, kteří mi vzali léky a vymluvili mi celou léčbu, která jim přišla zbytečná a přehnaná, když stačí se jednou ráno vzbudit a jenom se usmívat. Nezbylo mi nic jiného než se s tím, co mi zbylo zvednout a jít dál a tak jsem se za nějaký čas dokázala přesvědčit, že vlastně o nic nešlo a začla jsem relativně fungovat. V té fázi kdy jsem počítala svoje úspěchy na jízdy metrem, které nenávidím kvůli čumícím lidem, a dny s nepořezanýma rukama, jsem potkala mého současného přítele. Lásko všechno ještě urychlila. Prolezla jsem další rok ve škole, začala jsem si tak nějak věřit, přestala jsem definitivně blbnout s jídlem a nechala si celé dny šeptat do ucha jak jsem nádherná, jak mám krásný plný boky, velká prsa, měkké bříško… Byla jsem v sedmém nebi, nejen kvůli lichotkám které mne přesvědčovali, ale kvůli tomu, že jsem potkala člověka, který se stal mým nejlepším přítelem. Byl takový, jakého jsem si přála životního partnera, pomáhal mi se vším co bolelo, smáli jsme se spolu, všechno si opláceli. Bylo to po té vší bolesti nejnádhernější období které by mělo trvat dodnes, protože vztah mezi námi je hezčí a hezčí každý den i když už jsme zajeli do stereotypů i do chvil, kdy jsme naši vinou neměli co jíst a čím platit. A proč netrvá? Nevím, kde se stal zvrat, ale před několika týdny zase všechno přišlo. Začla jsem se pozorovat v zrdcadle, začla jsem se prohlížet a nesnášet. Nastolila jsem dietu, od které jsem po několika týdnech odešla, protože jsem cítila, jak to nezvládám. Nevinná dieta, která se zase převrací do nejezení ničeho. Moje diety byly vždycky nevinný. Řekla jsem si že zhubnu deset kilo, najela jsem na starý návod od lékaře a začla až do fáze, kdy jsem nejedla vůbec. Tam jsem se většinou probrala. Vždycky jsem měla nad svojí psychikou navrch, vždycky jsem se dokázala ovládat a věděla jsem, co je a není špatné, proto jsem nikdy neklesla moc hluboko, krom pokusů o sebevraždu kolem mých patnácti, šestnácti let, kdy jsem ztratila přítele a volala jsem o pomoc a pozornost. Teď poslední dny je to extrém. Popsala jsem stránky deníku plány, nemyslím na nic jinýho, než na hubnutí. Sešla jsem se schválně s kamarádkou, která nedávno zhubla, aby mne to nabudilo a pak jsem celou noc probrečela nad tím, jak jsem ohyzdná a tlustá. Začla jsem nenávidět všechno to, co má na mne přítel rád a chytám ho za každý slovo o nějaké jeho kamarádce nebohezké holce v televizi, abych se trýznila tím, jak se mu ty hubený holky líbí a jak bych se mu hrozně líbila, kdybych byla hubená já. Hlavně bojuju se sebou. Říkám si, když zhubneš, nebudeš se bát jezdit metrem, mluvit na veřejnosti, v klidu si uděláš maturitu protože budeš v pohodě když budeš hubená, budeš moct jezdit na výlety s kamarádama když nebudeš tlustá, rodiče tě nebudou prudit že furt žereš a jsi jako koule, na maturiták si ušiješ super šaty, budeš se moct krásně oblíkat, užiješ si sex bez kontrolování přetýkacích míst, za rok na svatbě budeš nádherná a až budeš těhotná, budeš mít jenom to vystouplý bříško….všechno si hezky užiješ a budeš hrozně v pohodě. Na svoje tělo svaluju všechny problémy, který mám a jak se tak pořád kontroluju, jestli jsem „normální“, přijde mi, že svalování tloušťky na všechno trápení je oprávněný. Abych uvedla do obrazu, měřím 170 cm a zrovna vážím 71,5 kilo takže tohle nejsou žvásty, ale opravdu mám nadváhu a měla bych zhubnout tak deset kilo. Ale pořád se nemůžu sebrat a hlavně se bojím, že zase spadnu do deprese a všechno se mi vymkne z rukou… Jenže po tom všem už je ta moje postava opravdu jediný problém, už jsem toho hodně přetrpěla, hodně moc jsem toho zvládla a byla jsem doopravdy šťastná… Chci být k tomu ještě krásná…