Jsem zpátky

Kvůli anorexii jsem měla spory v rodině. Můj problém anorexie se táhne už delší dobu a v poslední době mi pomáhali (hlavně po psychické stránce) jeden můj profesor spolu s profesorkou a zástupkyní ředitele školy. Bohužel se ale informace o mém stavu díky panu profesorovi, který v dobré snaze mi pomoci kontaktoval mého staršího bráchu a přes něj se to dostalo až k mámě. U ní jsem se ale zpočátku nesetkala s pochopením. Reagovala jsem naprosto zkratovitě – po předchozí hádce jsem odešla z domu s tím, že mi vůbec nedocházelo, co bude dál. Mimoto jsem ale navíc spolykala větší množství různých léků ve formě tablet ( v nemocnici jsem později tvrdila, že jich bylo 17, ve skutečnosti to však bylo asi dvakrát tolik).Byla jsem rozhodnutá to v tu chvíli všechno jednou provždy skončit a opustit tenhle svět. Abych se však vrátila k útěku z domu – neohlížela jsem se napravo ani nalevo a unikala jsem pryč z města, hlavně abych byla všem z dosahu. Matně si teď vzpomínám, že jsem skončila někde za vlakovou tratí v poli a v omámeném stavu jsem, jak zjišťuju, z mobilu prozváněla a kontaktovala velké množství svých známých a zřejmě (nyní už to vím na 100%) ze mě tedy nakonec vylezlo (nebo z mé řeči vyšlo najevo) co jsem provedla a kde přibližně (a to fakt hodně přibližně) bych se měla asi nacházet. Ti známí tedy pro mě nakonec po dlouhém hledání přijeli (vlastně jsme se spolu znali před tím jenom z jedné oslavy) a přivolali RZS (tedy „rychlou“), která mě už poměrně pozdě přivezla do nemocnice. I přes to, že se mě snažili přimět už v sanitce ke zvracení, tak se jim to podařilo jenom částečně, ale nakonec mne úplným zázrakem (nedokážu to pochopit) dostali „“do pořádku““. Nejvíce ze všech mi pomohla v nejtěžších okamžicích doktorka Petra Pokorná – opravdu jí vděčím za vše a je to člověk, kterého si hluboce vážím a strašně moc pro mě znamená!!! Jsem teď už vlastně “ za vodou “ (uběhly skoro 2 měsíce), doma už se vztahy vyjasnily a upravily do „normálních“ mezí, nikdy však nezapomenu a hlavně jsem si snad uvědonila, jak je život úžasnej a nikdo nemá právo si ho brát. (taky se dá říct, že co Bůh dal, člověku nepřísluší odpírat – jak kdo chce) Zdaleka ještě nemám vyhráno, ale už kvůli svým blízkým a poslání, pro které jsem se rozhodla – zdravotní sestra, jsem se rozhodla to té anorexii nedarovat a BOJOVAT! Tak mi držte pěsti!