Mamince!

JE to už více jak rok zpátky, ale až dnes jsem si poprvé přečetla článek, který zde uveřejnila moje mamka. Asi se nemusím stydět za to, že když jsem si ho přečetla, kutálely se mi slzy po tvářích… Občas se holkám v hlavě pomotají myšlenky, svlečou se do naha, postaví se před zrcadlo a začnou na sobě hledat nedostatky, přestanou jíst a začnou se chovat naprosto nepochopitelně. MOje mamka má pravdu, byla jsem zlá, hnusná a odporná… vychrtlá a nebyla se mnou řeč, byla jsem protivná a neochotná spolupracovat. Teď nechápu, proč jsem to udělala! Gymnastka se samýma jedničkama…? Vděčím svojí mamce za všechno, za to, že teď jsem v pořádku, za to, že se zase dokážu smát a mít radost ze života, že se beru taková jaká jsem. Nemůžu po ní chtít, aby mi odpustila to, co jsem udělala. Ale chtěla bych jí poděkovat za všechno co pro mě vytrpěla, za to že mě z téhle brindy vytáhla a pomohla mi odrazit se ode dna… Děkuju mami!!