Já

… Jako bych se řítila do propasti. Veškerá snaha otočit se, vrátit se, odbočit, vyšla nazmar. Už jsem tak blízko, že vidím, jak je strž hluboká, vím, že už není moc času, ale jako by mě nějaká neviditelná síla táhla pořád dál a nedovolila mi zabrzdit, sejít z cesty. … Říkám si, nechovej se jako chudinka, nelituj se, vzchop se, dospěj konečně, chovej se zodpovědně, přestaň si namlouvat, že to nejde a že už nemůžeš. Všechno jde, když je člověk dostatečně ochotný. Mám život ve svých rukou. Nic z toho nepomáhá. Vše se míjí účinkem. Výčitky. Kritika. Úzkost. Strach. Bolest. Začarovaný kruh deprese, jídla. Už jen představa, že musím vyjít na ulici mezi lidi, do autobusu, do školy, mě děsí. Jako by tam bylo něco, co by mi mohlo ublížit. Vím, že je to hloupé. Že tam nic není. Že jsem blázen. Blázen neschopný začít žít normálně. … Vždycky byla šikovná, hodná, zodpovědná a chytrá holčička. Dobře se učila, škola ji bavila, učitelé i děti ji měli rádi. Pomáhala mamince. Starala se o mladšího brášku. Všechno bylo v pořádku. … Deprese. Tma. Černá barva. Nezodpovědnost. Samota. Práznota. Neuvěřitelný pocit vlastní neschopnosti. „Jsi neschopná“. „Těším se, až konečně vypadneš z domu.“ „Ničíš mi život.“ Další sebekritika. Nic nedokážu a všem kolem sebe jen ubližuju. Bylo by jim beze mě líp. Už jim nechci ubližovat. Už nemůžu. Nevím, co mám dělat. Chci zůstat sama. Dostat od sebe všechny lidi co nejdál, abych je už nemohla tolik trápit. Tolik to bolelo. Aspoň na chvilku se té bolesti zbavit. Na chvilku. Našla jsem způsob. Přehlušit ji. Fyzickou bolestí (pozn. ne pokus o sebevraždu). Úleva. A konec jedné etapy a začátek jiné. … Dětské psychiatrické oddělení Opava. Diagnóza hraniční porucha. Nakonec kvůli jiným zdravotním komplikacím pobyt předběžně ukončen. Přerušená školní docházka. Rok doma. Boj. Nástup na novou školu. A pomalé zlepšování stavu. … Střídání horších a lepších období. Vysazení antidepresiv, ukončení psychiatrických sezení. Prý jsem šikovná a zvládnu to. … Přejídání (pozn. prý jeden z možných příznaků hraniční poruchy). Přibírání. Dieta. Zpočátku rozumná. … Jeden nízkotučný jogurt a jabko denně. Dvě hodiny denně na kole. Slabost, zimnice, výčitky, strach z jídla. … Přejídání. Zvracení. … Uzavírání se do sebe. Zalézám do ulity, do kouta, do tmy a tam zůstávám. Sama. Daleko od všeho a všech. Hnusí se mi současná společnost. Všechno umělé, prolhané, vymyšlené. A já uprostřed toho všeho a nedokážu tomu tlaku odolat. Ze sebe samé je mi zle. Ubližuju všem. Zasloužím si trest. Zvracení. Ani to už není dostatečným potrestáním za to všechno, co dělám. … Ve chvíli, kdy jsem si poprvé uvědomila, že přestava nože a vlastní krve mi (už zase) nepřijde strašlivá, ale naopak stále více uklidňující, mi došlo, že už není prostor uvažovat nad tím, jestli jsem neschopná a chovám se jako chudinka, nebo jsem nemocná (je tak lehký označit svůj problém za nemoc – tak to nechci). I kdybych se měla hanbou propadnout, musím s tím něco dělat. Požádat o pomoc. 11.7. si jdu pro antidepresiva. Nevím, co bude dál. Mám strach. Strach z neznáma. Je to strašné, ale s ppp se cítím jistější. Sama sebou. Vím, co se se mnou děje. Ale až má ppp někdy skončí, co bude dál? Co zbyde? … Rodina okrajově ví, co se děje. Někdo víc, někdo míň. Nechci jim nic vyčítat. Sami jsou oběti. Rodiče své děti nenaučí nic, co by někdo v minulosti nenaučil je. Jsem stoprocentně odpovědná za svůj život. Ale věci, co se staly… Jizvy, které se hojí velmi pomalu. Nač se zabývat minulostí. Čas nevrátím. Dnes je to lepší. Cítím podporu. … Dnes jsem dostala vysvědčení. Tři dvojky a jinak jedničky na prý elitním, výběrovém gymnáziu. … Jakmile jsem se dostala domů, hrozně jsem se přejedla. Trochu paradoxní. … Už nemám ani sílu ani důvod ráno vstát, obléct se, umýt se. Ztrácím chuť k jídlu (což by mě za jiných okolností dost těšilo), k jakékoli práci se musím opravdu nutit. Jsem unavená, večer ale nemůžu usnout, v noci se budím, ráno vstávám už brzy, prtotože nemůžu spát. Dělá mi hrozné problémy s někým mluvit nebo vnímat, když někdo mluví se mnou. Přítomnost lidí mě rozčiluje, unavuje a ačkoli nevím proč, absolutně nesnesu, když se mě někdo dotýká, chce mě obejmout, pohladit, chytit za ruku. nemám chuť bojovat, uzdravovat se. Vím, že tuhle situaci už dlouho nesnesu, ale už nemám chuť, sílu, důvod bojovat.