????????

Na tyto stránky už chodím pár let, většinou jen jako čtenář a pozorovatel. I když se mě to také týkalo. Nebudu psát celý svůj příběh, bylo by to na dlouho, jen bych popsala, kam mě anorexie v 16 letech dohnala. ……….seděla jsem v lavici, samozřejmě jsem nic neuměla, bylo mi to úplně jedno, jako všechno kolem. Přišel můj třídní a řekl mi, že volala moje matka do školy, co se prý děje. Něco jsem mu odvětila a rychle mizela ze školy. Cestou domů jsem si koupila Marlborky, kouřila jednu za druhou, přemýšlela, jak to udělat. Otec je hypochondr, zvolila jsem nejjednodušší variantu, doma plno prášků. Zapíjela jsem je vínem a rumem, celkem padesát. Snad to bude stačit, říkala jsem si.Byla jsem úplně namol, nešťastná, pohublá, chtěla jsem zemřít. Nic pro mě nemělo cenu, nesnášela jsem všechny, na druhou stranu jsem je milovala, nejvíc jsem nenáviděla SEBE. Sebe za to, co dělám,že jsem tak hnusná, odporná, tlustá, pomalá, blbá, že stejně nedokážu zkubnout, jak bych chtěla… Poslední věc co jsem ještě ve vědomí udělala bylo to, že jsem zavolala na linku bezpečí jedné holce, paní, která mě už znala z dřívějška. Pak následoval kolotoč, pumpování žalůdku, kamačky, krizák, léčba na psychině…. Dnes je mi 23 let, anorexií netrpím, jím normálně, někdy mě přepadnou myšlenky, hlavně na zvracení, ale rychle mě to přejde.Vím, že mi to nijak nepomůže. Dodnes chodím k psycholožce, jen tak preventivně říkám, ale bohužel tomu tak není, musím na sobě ještě hodně pracovat, abych se jednou mohla podívat do zrcadla a říct si, JE TO V POHODĚ, JSEM SE SEBOU SPOKOJENÁ. Někdy jsem nahoře, někdy dole. Někdy si říkám, že jsem neměla volat tu paní z linky důvěry….ale zavolala jsem ji a tak to mělo být. Holky bojujte, stojí to za to!!!!!Nedejte se!!!!!!