Potáhne

Měla jsem akutní anorexii od 15 do 18 let. Teď mi táhne na 21 a cítím se celkem fajn. Studuju VŠ a snažím se problémy s ppp házet za hlavu…JENŽE…mám ten dojem, že už to za hlavu prostě hodit nejde!:-((( Začalo to tak, že jsem nechtěla chodit s nafouklým břichem, který se mi vždycky po jídle vyduje jak balón. Tak jsem prostě nejedla, nebo málo, abych mohla chodit ven mezi kamarády a cítit se OK. Brala jsem projímadla a bez nich mě trápila zácpa. Začala jsem s problémem zácpy chodit k doktorovi na pravidelná sezení. Vyvrcholením léčby bylo, že jsem měla vydržet bez projímadla, dokud si sama od sebe nedojdu na záchod. Tak jsem čekala, uplynulo 18 dní a já na velkou prostě nemohla, nešlo to. Tak šup se mnou do nemocnice, kde mi po různých vyšetřeních přišli na anorexii. Vážila jsem 39 kg na 165 cm a odstartovala jsem návštěvy u psychologa a psychiatričky. Půl roku jsem nechodila do školy, pustili mě tam až při váze 45 kg. Další měsíce jsem bojovala s akutní anorexií – náladovost, deprese, mučení blízkých, myšlenky na jídlo, sledování sebe sama, brek, vztek, uzavřenost do sebe,… nejvíce mi pomohl přítel a toufám si říct, že i přechod na VŠ, kde mě nikdo neznal, nikdo to o mně nevěděl a já tak mohla začít znova s čistým štítem. Nikdy už jsem do té nejošklivější formy anorexie nespadla. Má váha se liší hlavně v zimě, kdy mám 50-52kg a v létě 48-49, ale to je asi normálka…co mě ale trápí je skutečnost, že jsem už cca ty 4 roky závislá na čípkách a bez nich si na wc prostě nedojdu, i kdybych měla prasknout. Zkoušela jsem všechno, všecičko…HOLKY NEBLBNĚTE! Mě teď děsí pouhá představa, že bych měla byť jen na chvíli změnit prostředí, někam cestovat, u někoho spát, jet na čundr, protože se nevyprázdnim a je mi pak zle, jsem nafouklá, podrážděná!!! Není to škoda? Kéž by si člověk víc vážil svého zdraví!! A nebyl v mládí tak hloupej! A co mi ještě zůstalo? Neustálý myšlenky na jídlo. Sportuju, ale pořád si připadám, že mám nadbytečný špeky(kromě léta,..to jde s vedrem dolů všechno samo). Neustále mám tendenci plánovat si nějaký diety, psát si, co zítra můžu sníst a vedle mít výpočty kilojoulů. Někdy se i záchvatovitě přejím (ale nezvracím a nikdy jsem nezvracela)a pak nemyslim zbytek dne nebo týdne na nic jinýho, než jak jsem odporná a jakou další dietu si naordinuju. Mačkám si špeky a nechápu se. SNAŽÍM SE držet příjem jídla co nejvíc v rovnováze, to je nejlepší, nejíst víc, ale ani extra míň. CHCI TOMU UŽ DÁT ŇÁKEJ ŘÁD a co nejvíc orientovat svý myšlenky na zajímavější věci:-). Je to boj… Dejte lidem kolem sebe vědět, že vám něco je, POMŮŽOU VÁM!!! Hodně štěstí, vůle, sebejistoty a žádný zdravotní následky vám všem přeju!!! Jana