Jen mlčky naslouchat…

ahojky človíčkové, delší dobu jsem sem nepsala, snad jsem měla pocit, že se to všechno tak nějak dá zvládnout. JEnomže teď mám pocit, že se to všechno zase nahrnulo a už to nejde. Přemýšlím nad antidepresivama, protože jinak ten svůj živůtek asi nedám. Trápí mě každý nový ráno, každý pohled na sebe samotnou. PRášky na hubnutí u mě mají vedlejší účinky, v podobě hlubokých depresí, ale bez nich taky existovat nemůžu. JE to hodně složité a já už nevím co s tím. Mám tendenci říct to někomu kolem, ale nemám komu. potřebuju aby mě taky jednou někdo poslouchal, ale zároveň vím, že mě nepo¨chopí. Já bych jen potřebovala, aby mě chvilku někdo poslouchal, abych mu řekla jak se cítím a co vlastně cítím ale vždycky jsem já ta vrba, a když něco povídám já, každý zahloubaný do svých myšlenek mě neposlouchá. NEbo naopak každý má vždy spoustu řešení a diví se, že se mi ani jedno nelíbí. NEchápou, že jim jen potřebuju říct jak mi je, a aŤ alespoň chviku mlčí a jen tak… nic neříkají, a já bych věděla, že jsem neudělal chybu. V3echno mě trápí, to jak vypadám, jak se cítím. a jsem v kruhu a točím a točím a točím se… a už je mi špatně. JAk z toho ven? Snad ani nevím, jestli to ještě jde?