Nejsem, ale….

Nejsem anorektička ani bulimička, to v žádném případě…. hodně jsem o anorexii četla, vyzvídala nejen tady, ale i v časopisech, knihách… Kdysi jsem byla se svým tělem docela spokojená, vždycky jsem si řekla „no a co, jsem jaká jsem, nač se zbytečně stresovat že nejsem štíhlá…“..ale… časem, jak jsem o tom více a více četla, čím více jsem na stránkách časopisu viděla modelky nebo rady na zhubnutí, tím více jsem si začala uvědomovat, že se sama sobě nelíbím…že to co jsem si říkala, jsem říkala jen proto, abych si nějak odůvodnina to, že nejsem hubená… o prázdninách jsem přibrala asi tři kila… dost mě to mrzelo, bylo to na mě i znát, už mě nebaví ty poznámky, jak mě někdo nemohl poznat, že už nejsem takové malé vychrtlé děvčátko, jako jsem bývala ve svých asi 11 letech…ted je mi 15, od konce prázdnin jsem začala hubnout, teda ne úplně, vždycky jsem si řekla, ode dneška už něbudu jíst sladký atd… a pak naši něco koupili dobrýho, a bylo to ve mě…. na to jsem začala cvičit, ne moc, asi 45 minut denně, někdy až hodinku, jak kdy, jak se mi chce, jak mám čas… zhubla jsem z 56 první na 54.5kg a ted na 52…ted se to nějak zaseklo a dolů už to nehcce…ale já bych i chtěla…ale cítím, že pořád jsem tlustá, že na sobě ty odporné kila už nechci mít, nejím třeba celý den, jen oběd, protože mamka se mě pořád ptá, jestli náhodou nedržím dietu (viděla mě, jak se vážím a podle toho soudí…) a ted prostě mám strach, strach z toho, že po čemkoliv co sním přiberu, že se to vrátí, jo-jo efekt… ale nechci přibrat, nechci ani mít oněch 52kg, které mám ted při své výšce 165cm.. já vím, řeknete si, to není moc, to má tak akorát, ale… mě to akorát nepřijde, jde to na mě hrozně vidět, překypují mi špeky…..moje spolužačky, rodina, přátelé, všichni jsou štíhlí a krásní…jen já jsem černou ovcí..chci zhubnout, ale přitom nechci spadnou do anorexie nebo bulimie, chci jíst, ale nemůžu, aspon ne moc, brání mi v tom ten strach z toho, že budu pořád tak tlustá… a ted se nemůžu rozhodnout…