au revoir, mademoiselle

přepadla mě šílená touha se vypovídat. Už nemám bulimii, ani si neubližuju, deprese je něco jako mlhavej záblesk minulosti… Teď je můj mozek jenom mechanický proces. Všechno vidím v šílený apatii. Začala jsem chodit ven, pít a pleskat se v různejch jinejch omamnejch látkách… Je to šílená cesta. Mám náhle touhu se osvobodit, nebýt závislá na nikom ani na sobě. Přibrala jsem od loňska už 16kg. No a co. Je mi docela fajn. Našla jsem si brigádu, novou školu… Jenže svojí nezávislost se snažím vydupat i doma. Mám hysterickou a velice přísnou a na ctnosti vysazenou mámu. A tak, když jsem se jednoho dne sbalila a oznámila, že alespoň na týden odcházím (šťastná, že mám kam a za co), hned se na mě spustil vodopád výhružek o policii a pasťáku, taky že sem jenom problémovej harant… To mi samozřejmě dost ublížilo. Netrvalo dlouho, než jsem -ani nevím jak- ležela duševně zlomená na zemi, krk od jizev a modřinu na obličeji-od mámi! A taxem seděla a vzlykala a napadlo mě, jestli nebylo líp, když jsem pořád seděla doma a blila a myslela na jídlo a nenáviděla se… To tolik nezasahovalo ostatní. Dneska jsem doma v chladu ale v klidu, a v obvyklé apatii sem se vydala na nákup. Potkala jsem někoho, koho jsem vůbec nečekala… Bývalou spolužačku z prvního stupně základky. Byla to vždycky nádherná holka. Moje kamarádka. Ovšem taková ta typická zazobaná a namyšlená, a jako malá jsem k tomu měla svým způsobem vzor. Teď? I na těch pár minut jsem z ní okamžitě rozpoznala totální anorektičku. Přepadl mě pocit, že ONA to zase zvládla a vytrvala. A já? Zoufalá a trapná vyléčená bulimička, která je teď tlustá jako prase. to není fér. Mám teď problémy doma a jediné co chci je mít svojí volnost, pořád být mezi kamarády a užívat si života. Ale není mi přáno. Jsem opět na rozhraní. Jenže nechci zase začít. Vrátit se tam, kde už jsem byla. Takže nashledanou, hloupá ředkef, nemám na vybranou. Cesty vedou jen dvěmi směry – 1) pořád se vzdouvat a užívat si mezi lidma 2) být zase ta „hodná“ holka doma, co se musí věnovat myšlenkám, do kterých jí nikdo nevidí…