Jen tak,aby bylo jasno

Ahojky Víte,ze začátku bych vám chtěla říct,že jste tady všichni moc fajn a já mám na těchto stránkách nejvíc ráda právě všechny vaše příběhy a taky se mi vždycky moc uleví když se tady dosyta vykecám ze svých pocitů nebo když si přečtu některé příběhy,je mi hned líp,protože vím,že na to nejsem sama. Připadá mi zvláštní,co tady všecko kecám,je to jako bych se před úplně cizíma lidma svlíkala do naha,protože všechno co tady píšu je hodně osobní,ale před váma se nestydím,i když jsem vás nikdy neviděla,protože všechny nás spojuje jeden problém,pro někoho větší,pro někoho menší,ale vpodstatě stejný,anorexie nebo bulimie a jiné ppp. Už při vyslovení toho slova,,anorexie,bulimie“se mě zmocní takový nepopsatelný snad strach,tísen,a věřím že většina z vás je na tom stejně. Je zbytečné ptát se proč to děláme,proč se takhle necháme ovládat,samy to nevíme.Aspon já to tak cítím.Častokrát jsem už přemýšlela,co mě vedlo k tomu,abych si takhle začala zahrávat se svojím zdravím,tenkrát,to už je hodně dávno,mi vůbec nedocházelo,že není normální hubnout stylem 4 litry vody denně a jedna musli tyčinka,a až mi došlo že to není v pořádku,bylo už pozdě.Klasika,říkáte si.Takhle začínalo spoustu z nás,jen mě zaráží,že s tímhle blázněním začínají pořád další a další holky,pořád opakují tu stejnou chybu jako ty co už tohle období mají za sebou nebo ho prožívají.Je to jako mor.Přijde za tebou kámoška,která ti řekne že je tlustá ,mimochodem ,soudě podle tebe vypadá skvěle,a začne držet dietu.Ty se užíráš a říkáš si že je blbá,že vypadá úžasně a ty vedle ní vypadáš jako bečka,a hned stím musíš něco dělat.A problém je na světě.Vsugeruješ si že seš ten nejtlustější tvor na světě a už se vezeš.Pak za pár týdnů,měsíců,roků,ti dojde,že je něco špatně,že sis to tak vlastně vůbec nepředstavovala,ale ani se stím nesnažíš nic dělat,nemáš už sílu. Vlastně tady nepopisuju žádnej svůj příběh,protože všechny jsou si tak podobné….Jenom konstatuju.V poslední době o tomhle hodně přemýšlím,hledám příčiny tohoto chování,udivuje mě,jak jsem hrozně náladová.Jak si někdy říkám,že je to všechno v pohodě,jindy mám zase takou depku že bych se nejradši zahrabala. Ne už nedržím žádnou hladovku,ani se nepřežírám,není na mně,aspon fyzicky vidět,že bych nějak hubla.Jenže to mám pořád v hlavě.Pořád a nemůžu se toho zbavit,říkám si,že už nikdy nebudu hladovět,nikdy,ale ten druhý hlásek mi našeptává že aspon 2 kila bych shodit měla.Bojuju sama se sebou.A většinou se mi daří vyhrát.Mě ,ne jim!Už si myslim,že jsem překonala tu fázi,kdy jsem ještě nevěděla co je správné a co ne a začala jsem pomalu jíst a vracet se do normálního života.Ted jsem v té fázi psychické,připadá mi,že ta je mnohem horší než ta předtím,je plná výčitek a nejistoty,strachu z něčeho nového z jídla,nikdy už si sama nebudu jistá jestli jsem úplně zdravá.Pořád budu tak trocu blázen,ale naštěstí vím,že už nikdy se nenechám stáhnout zpátky,vždycky budu bojovat,celý život……věřím,že to tak uděláte i vy