Dvakrát přechozená bulimie

Lezení na tyhle stránky mi teď tak trochu příde jako zahrávání si s ohněm. V posledních dnech se tak jakoby dostávám do normálního života. Co je to pro mě normální život? V mym poměrně mladym věku je to koukání po klucích, blbnutí s holkama, a prostě všecko, co k pubertě patří. Dřív, tim myslim před rokem a půl, jsem tohle dělala. Pak ale přišla bulimie (tehdy jsem to za bulimii nepovažovala) a aniž jsem si toho všimla, tak od první chvíle, kdy sem se rozhodla to blití provozovat, jsem se začla měnit. Psychicky, jak jinak. Zpočátku sem to nijak nepociťovala, prostě jsem to ano nebrala jako začátek, ale prostě se mi začal měnit žebříček hodnot. Projevovalo se to třeba tak, že jsem radši šla domů, abych se najedla, následně to vyblila, než abych šla třeba s kámoškama prolejzat obchody, nebo kecala s klukama před školou. Jídlo už nebylo občasnou zábavou, popř. nutností, ale něčim, k čemu jsem utíkala, neco jako droga. Do náruče bulimie jsem se schovávala častějc a častějc, a prakticky nic jinýho mě nezajímalo. A aby to nikdo nepoznal, musela jsem se přetvařovat… třeba že mě něco baví, nebo že mi něco příde vtipný. Neuměla jsem se od srdce zasmát, ani se prostě jen tak bavit. Nad všim sem měla jakejsi „nadhled“, pozorovala jsem se jakoby z vejšky, všechno sem jakoby hrála. Fakt nechápu, jak to ta bulimie všecko mění a ničí… Před rokem jsem skončila s blitim, dala si třičtvrtěroční pauzu, a jela znova… tvrdila jsem konec mockrát, ale teď cejtim, jak moc by mi mohla bulimie všecko vzít. Dala jsem jí rok a půl života, rok a půl puberty, rok a půl mládí, a ona mi nedala vůbec nic… kromě poznání. A teĎ se sebe ptám: byla to adekvátní cena???