Přidej se!

Je mi 21 a je to se mnou podobné jako u Zuzky. Taky chci už konečně žít normální život, nemít v záhlaví stále myšlenku na jídlo a následně na zvracení. Asi před 2 lety jsem si pořádně uvědomila, že trpím bulímií a že se mé „sem tam zvracení“ zvrhlo v nekontrolovatelnou lavinu přejídání, zvracení, projímadel a týdeních diet.. Jídlo vždycky patřilo k mému balzámu na duši. Už odmalička jsem jedla sladké, když jsem potřebovala psychicky uklidnit. V 19 jsem si poprvé uvědomila, že vlastně trpím nemocí. O to horší, když je psychického původu. Svěřila jsem se proto svým rodičům a myslela jsem, že mě vlastní hanba přiměje se změnit. Oba byli velice tolerantní, podporovali mě, jak jen mohli a hlavně mě dodnes přehnaně kontrolují v jídle. Mě se tehda ulevilo,změna taky nastala, ale v nepatrných intervalech se mi bulimie pomalinku vracela zpět. Před půl rokem jsem ukončila vztah s klukem, který mě velice tížil. Řekla jsem si, že až začnu nový vztah, budu mít už bulimii za sebou, chci se jí postavit a nepustit jí do další etapy života. Od té doby jsem se začala lepšit. Snažila jsem velice omezovat jídlo, abych si stáhla žaludek. Podařilo se mi vydržet celkem 2 týdny v kuse nezvracet. Ale to přece nestačí. Teď mám zkouškové období a bulímie se mi zas rozjela. Vím, že se po zkouškovým budu schopná zas nepřejídat, ale to není řešení, protože jakmile se objeví další překážka, tak bych do toho zase spadla. A já to chci vyřešit napořád. Když nezvracím, tak jsem tak neskutečně samostatná, iniciativní a cilevědomá baba, že se kolikrát divím, proč do toho pořád padám. Jsem od přírody společenská, ale když zvracím, stáhnu se do pozadí. A v podstatě až teď jsem si uvědomila, jaké psychické následky na mě bulimie zanechala. Možná ze sebe teď dělám případ pro psychinu. Kdyby jste mě potkaly na ulici, tak byste tohle do mě právě vůbec neřekly. To je na bulímii to nejhorší – že se s ní člověk NAUČÍ ŽÍT, naučí se ji skrývat. A pokud opravdu nezvrací často, tak si toho nikdo nikdy nemusí všimnout. Akorát vy se pak víc a víc cítíte být v pasti, uzavřené ve vlastních ničivých myšlenkách. Uvědomila jsem si, že nás bulímistky pochopí jen ten, kdo si tím taky prošel. Ani rodiče (i když by jistě chtěli), ani placení psychologové (kterým v 18 padla)nám tak nepomohou jako člověk, který má stejný problém a sdílí s námi stejný cíl. Protože my nepotřebujem podporu jen ve čtvrtek v 17 hodin na sezení, ale 24 hodin denně. Potřebujem mít jistotu, že za námi stojí člověk v momentě, kdy cítíme, že pokud uděláme další krok, tak zase spadneme do zvracení. A právě jemu je dobré (třeba přes mejl) se ihned ozvat s tím, že si např. krájíme koláč a chceme si z něj dát opravdu jen jeden díl a ten zbytek jednoduše zabalit a nechat na zítra. Pokud se mu v tomto momentě svěříme s obavou, že nevíme, jestli v nás ten koláč náhodou nezmizí celý, on se nám jistě bude snažit pomoct (slovy, malu poznámkou, vybídne nás jít ven, upozorní na něco, nebo co já vím.. jak se domluvíme). Každopádně bude stačit fakt, že když to oba budou dělat společně a poctivě, budou se pozorovat(jak se ten druhý mění), tak to i pro ně samotné bude snažší vydržet. Nebo se mýlím? Já pevně věřím, že to tak tak zvládneme. Tímto chci oslovi všechny holky (nebo i kluky), které mají stejný pocit jako já, ale které jsou dostatečně rozhodnuté k radikálnímu řešení. Pokud některá z vás bude chtít, ráda to s ní zkusím dotáhnout do konce (oboustraně samozřejmě:)). Bude to chtít velkou dávku trpělivosti, odříkání a hlavně UPŘÍMNOSTI NEJEN KE MNĚ, ALE I K SOBĚ SAMÉ. (A pokud „se“ ten koláč „zbúchá“, tak se budeme muset naučit, že je to taky v pořádku. prostě se potom zase trochu omezíme a nerozjedeme ten velice známý kolotoč odznova..), OK? Když mi bylo 17, tak jsem jedla úplně perfektně. Hlídala jsem si hlad a když jsem si řekla už ne, tak jsem prostě polkla a dál už nejedla. Cítila jsem se tehda neskutečně skvěle. Proto vím, že to jde. Jen si potřebuju vybudovat stejnou výdrž a sebekázeň, které jsem se postupně zbavovala. Takže kdo do toho půjde se mnou? Držím vám všem palce, vy to zvládnete (a já taky :)) Lucie z jižní Moravy