beru to zpět

v posledním článku jsem psala že nepřítel je vlastně pouhé slovo. Dnes to beru všechno zpět. zase mám náladu pod psa a uvědomuji si, že anorexie jako nepřítel není jen slovo. ale že je to celý můj život. Byla jsem docela v pohodě. až večer jsem si však uvědomila, že jsem celý den nic nejedla. uvědomila jsem si to ve chvíli, když se mě mamka zeptala, jestli jsem jedla. Ona o ničem neví, neví o tom že jsem anorektik, ani o tom, jak sama sebe nenávidím. zase mi vynadala, a já ji tak moc chtěla říct, že za to nemůžu. Pak mi řekla, nechci-li jíst, ať chcípnu. Jak ráda bych jí vyhověla. JAk ráda, jenomže já nevím jak. Když jsem si brala prášek na bolení hlavy, s hloupou naivitou, že to pomůže. napadlo mě vysypat si těch prášků víc. A jsem si jistá, že kdyby mě v onu chvíli neprozvonil můj přítel, byla bych to udělala. Omlouvám se, že to tu všechno píšu, ale já nevím komu to všechno říct. KOmu když to nemůžu říct rodině. KOmu když sama se v tom topík. KOmu když mám strach. Ještě včera jsem se smála, dnes nemám důvod. Nemám důvod, protože jsem si uvědomila, že otravuju život všem okolo a vlastně i sama sobě!