co je v našem životě důležité?

Je mi 28 skoro 29let, měřím 171cm a dnes ráno jsem vážila 80,5kg. To co jsem si před chvílí přečetla ve vašich článcích prožívám v různých obdobách už asi 14 let. Ano začalo to v mích 14-ti letech, kdy jsem vážila 62 kg a připadala si mezi holkama na internátu děsně tlustá. Celý týden jsem dokázala nejíst, ale horší to bylo, o víkendech -naši děsně dbali na domácí stravování (teda tatínek, mamka se celý život za jeho zády trápila s dietama). Společné snídaně, obědy, svačiny a večeře. Prostě nešlo nejíst. A tak přišel další nápad – cokoli sním, tak to zase vyzvracím a bude to. Ano a ono to šlo. Váha byla pořád stejná. Měla jsem spoustu přátel a kluků – nikdy se o tom nikdo nedozvěděl, protože jsem si dávala záležet na utajení svého přejídání a následného zvracení (styděla jsem se). Jenže asi v mých 20-ti letech nastal zlom. Nástup do zaměstnání a společná domácnost s (tehdy) přítelem (dnes) manželem. Vyžadoval teplou stravu a já se začala učit vařit. Během tří let mi váha vyskočila na 85kg. Posledních pět let neustále lítám mezi 75 – 80kg. Můj muž o mé bulémii ví a už několikrát jsme spolu zkoušeli mi pomoci, ale nejde to. Teda zatím to nešlo. Teď mám před sebou velký úkol a velkou motivaci: Rozhodli jsme se, že konečně založíme rodinu. Konečně vím co chci – moje dítě nikdy nesmí pocítit, jaké to je, když jeho máma drží diety, je neustále podrážděná, denně stojí na váze nebo před zrcadlem,ošahává si špeky na břiše(které tam nejsou) a říká: Já se tak nenávidím, za to jak vypadám(tohle totiž říkala moje mamka. Pamatuji se, že mi nemohlo být víc jak čtyři roky, když jsem na ni nechápavě hleděla a nevěděla za co se vlastně tak nenávidí). Nevím jestli tento boj sama se sebou mám šanci vyhrát, ale musím. Musím upravit svoje stravovací náviky. Musím se začít ke svému tělu konečně chovat slušně, protože teď už nepujde jenom o mě, ale i o to ještě nenarozené a vlastně ještě nepočaté dítě. Nechci totiž otěhotnět dřív, dokut nezvládnu své tělo, ale hlavně mysl ve vzdahu k té proklaté bulimii. S touto nemocí se dá žít velice dlouho, ale rozhodně né pořád, ještě mi nejni ani 30 let a už mám spoustu zdravotních problému. Při chůzi do druhého patra se dokážu zadýchat, neustále mě bolí hlava a celej člověk, jsem neskutečně unavená, pořád podrážděná. Navenek to asi nikdo nepozná, protože to schovám za milý usměv, ale uvnitř mě to neskonale vře s bolí. Doufám, že se mi to podaří a jestli ano, tak vám o tom zase napíšu. Díky, za to, že jsem se mohla vykecat.