Jsem, ale chci přestat

Jak se říká, nějak se začít musí. Tak i já začínám touto větičkou každý nadějný den, že přestanu a bude ze mě normální holka, která je pořád fajná a usměvavá, ale vždy to dopadne stejně a je tu večer a začíná peklo. Asi váháte o čem bude tento příběh, ale je to o jídle a mě. Protože já jídlu nedokážu odolat a je to má chyba. každý ráno vstanu, jdu do kuchyně dám si jablko a horký čaj na zahřátí a řeknu si:“Bude to už konečně normální den, musím nějak začít žít“. A tím můj krásný den začíná. I když škola jako po másle nejde a mám problémy, ale přece jen si říkám bude to den v pohodě. Ve škole jdu normálně na oběd sním ho v pohodě a jdu znovu do učebny strávit hodinu či dvě ve škole a hurá domů.<p> Ale chybička se vloudí, jsem doma sama a čeká mě nachystat se na další den, tož začínám. Potom nastává večer a začíná peklo. Po celém dnu mám hrozné chutě, říkám si ne ty odoláš, ale nejde to. Jdu do kuchyně a něco začnu kuchtit, jsem schopná vyjíst celou ledničku ani ne za půl hodiny potom nějaké sladké a ještě pár maličkostí, skoro celý chleba a je to. Letím na záchod, někdy to jde a někdy ne. Jsem tam zavřená i hodinu. Ale většinou i míň. Zvracím, zvracím a zvracím. Když to nejde jdu si lehnout protože přece jen je večer a všichni už spí. Tak to chodí skoro každý den. Už to trvá rok a něco a víte neodsuzujte mě hned. Snažím se s tím přestat ta shana tam je, a jak se říká snaha se vždy oceňuje, ale né u mě. Za poslední rok jsem díky tomu všemu přibrala s postavy modelky na postavu boubelky. A je to hlavně díky tomu. Proto kdokoliv si toto bude číst, radím Vám nedělejte to jako já, nesnažte se být hubení, važte si toho jací jsme a nikdy nehctějte být tak blbý jako já. Fakt ne….měj te se<p> PS: držte mi palečky abych to už konečně dokázala, protože nechci umřít mladá,je mi teprv osmnáct let, ale stává se to. A u mě je to hlavní důvod že to tak i vypadá, nezvracím totiž jenom jídlo, ale hlavně krev…a to je špatné….hodně špatné